Správná komunikace při lezení je jedním ze základních kamenů bezpečného pohybu na stěně i ve skalách. Ať už lezeš s kamarádem, nebo s někým neznámým, musíte se domluvit. Stačí totiž jediné nedorozumění a může dojít k pádu nebo zranění. Proto je klíčové osvojit si základní signály a povely, které se používají mezi lezcem a jističem. Ve sportovním i tradičním lezení hraje domluva naprosto zásadní roli. I ten nejzkušenější lezec se bez jasných pokynů může snadno dostat do nebezpečné situace.
Základní pravidla komunikace při lezení
Dobrý lezec si vždy ověří, že druhá strana rozumí. Hlasová komunikace by měla být hlasitá, jasná a stručná. Všechny povely musí být jednoznačné, protože v náročném terénu nebo při silném větru nemusí být slyšet dobře. Doporučuje se používat předem dohodnutou terminologii, kterou oba znají. Pokud lezeš s někým novým, je vhodné si vše krátce zopakovat ještě před začátkem. Můžeš si dokonce napsat základní povely na papírek a připnout na postroj – u začátečníků to není ostuda, ale prevence.
Komunikace není jen o hlase. Zahrnuje i řeč těla, pohledy, výrazy tváře nebo gesta. Ve stresových situacích je lidská reakce zpomalená a dobře naučené signály pomáhají rychle jednat. Před výstupem si vždy ověř, že partner rozumí českým výrazům – zejména při lezení s cizinci v horách může jazyková bariéra způsobit zmatek.
1. „Jistím!“ Tímto povel jistič oznamuje, že je připraven. Lano je navázané, jistítko správně umístěné, lezec může začít lézt. Je to potvrzení připravenosti k akci. Tento povel by měl vždy předcházet výstupu. I když máte jistotu, že je vše připraveno, vždy si ho zopakujte – tvoří důležitý rituál, který zvyšuje pozornost.
2. „Lezu!“ Tento povel říká lezec, když se odpojuje od země. Znamená to, že začíná výstup a očekává pozornost jističe. Od této chvíle je plně závislý na jistícím. Nikdy by se nemělo stát, že lezec začne lézt bez předchozího upozornění. I na stěně, kde je hluk a více lidí, má tento povel své místo.
3. „Napni!“ / „Napnutý!“ Lezec žádá o napnutí lana – obvykle pokud se chystá odpočinout v úvazu nebo pokud cítí příliš vůle. Jistič reaguje přitažením lana a slovem „Napnutý“. V některých situacích může napnuté lano zachránit před uklouznutím. Tento povel se používá i při dolezu do štandu nebo k odsednutí při cvakání borháku.
4. „Povol!“ / „Povoluju!“ Naopak tento pokyn znamená, že je třeba uvolnit lano, například při přecvaknutí expresky. Jistič lehce povolí lano, aby měl lezec dostatek volnosti. Pokud se povel nezachytí, může dojít k nechtěnému zádrhelu, který ohrozí rovnováhu lezce. Vždy se přesvědči, že tvůj partner slyšel a reagoval.
5. „Víc lana!“ Lezec žádá více volného lana, často rychle při cvakání postupového jištění. Povel by měl být co nejrychlejší a jasný. Ve stresu nebo na hraně síly může být špatná reakce na tento pokyn rozhodující. Jistič by měl sledovat pohyb lana a včas vycítit, kdy bude třeba povolit.
6. „Mám tě!“ Potvrzení, že jistič drží lezce, například při pádu nebo odsednutí. Lezec tím získá jistotu, že může bezpečně odpočívat. Tento povel buduje důvěru mezi partnery. Při vícedélkovém lezení nebo u začátečníků je dobré ho používat častěji, než je běžné.
7. „Vypadám!“ Krátký, ale extrémně důležitý povel. Lezec jím upozorňuje, že ztrácí stabilitu a hrozí pád. Jistič musí být maximálně připravený ztlumit pád. V případě nečekaného výkřiku bez kontextu může jistič zpanikařit – právě proto je lepší jasně a včas hlásit, co se děje.
Chyby v komunikaci mohou mít vážné následky. Zde jsou nejčastější:
Neslyšitelnost: Příliš tichý hlas, špatná artikulace nebo okolní hluk mohou způsobit nedorozumění.
Překřikování: Mluvení dvou lidí najednou může vést k nejasnostem.
Žádná komunikace: Nejhorší je, když si partneři vůbec neřeknou, co dělají – to vede k nehodám.
Základem je vždy zklidnit situaci. Pokud nejste schopni se dorozumět, neváhejte slézt nebo přerušit výstup. Používejte jednoduchá slova, žádné zbytečné komentáře navíc. Trénujte reakce a snažte se předcházet výpadkům soustředění – psychická pohoda ovlivňuje i kvalitu komunikace.
Někdy se prostě neslyšíte – vítr, skála nebo vzdálenost udělají své. V takovém případě je nutné domluvit si vizuální nebo lanové signály:
Zatáhni dvakrát za lano: Jsem navázaný, jistím.
Tři zatažení: Potřebuji povolit.
Krátké a silné zatáhnutí: Jdu dolů, slaňuju.
Tyto signály je třeba předem nacvičit, protože v krizové situaci může být každé zaváhání nebezpečné. V horách nebo na vícedélkách se tyto signály stávají prakticky nezbytností. Pokud se chystáš lézt v zahraničí, zjisti si dopředu i místní zvyklosti – někde používají jiné počty zatáhnutí či jinou terminologii.
Tipy pro nácvik správné komunikace
Dobrá komunikace při lezení se dá natrénovat. I zkušení lezci občas zapomenou mluvit nahlas nebo jasně. Proto doporučujeme:
Trénovat nanečisto: Vyzkoušejte si komunikaci na umělé stěně, než půjdete do skal.
Dohodněte si jasný postup: Kdo říká jaký povel a kdy. Neměňte ho během lezení.
Buďte struční: Dlouhé věty nemají v adrenalinových situacích místo.
Mluvte srozumitelně: I za cenu křiku – lepší slyšitelný než bezpečnostní selhání.
Pomáhá i hraní rolí. Jeden z vás si vyzkouší být lezec, druhý jistič, a pak si role prohoďte. Trénujte i méně časté situace, jako je pád, panika nebo špatné pochopení pokynu. Pokud lezete s dětmi, používejte jednoduchá slova a více vizuálních signálů – děti si komunikaci osvojují rychle, pokud je srozumitelná.
Komunikace při lezení je stejně důležitá jako správné vybavení. Není to jen o technice nebo síle – je to o důvěře, jasném vyjadřování a domluvě. Nauč se povely nazpaměť, používej je při každém výstupu a neber je na lehkou váhu. Lezení je týmová aktivita a právě slova mohou být záchrannou brzdou mezi pádem a bezpečným výstupem.
Pokud chceš posunout svou lezeckou jistotu dál, věnuj pozornost nejen výstroji, ale i vzájemné spolupráci. Komunikace je klíč k bezpečnosti – a právě to dělá z lezce partnera, kterému můžeš věřit.
